Můj účet

Zapomenuté heslo? | Nový účet

El Choro trek – kde žijí neviditelní koně

Když vzpomenu na El Choro trek mezi lidmi, s nimiž jsem ho absolvovala, vyloudí se nám na rtech úsměv. Proč? Protože se téměř nic nevydařilo, jak bylo původně naplánováno, ale o zážitky ani tak nebyla nouze. Vždyť jsme se vydali na nejpopulárnější trek v Bolívii – teda aspoň tak o Choro treku psal průvodce.

El Choro trek (čti El Čoro) je atraktivní tím, že se během pouhých tří dnů můžete kochat zasněženými andskými vrcholy i tropickou flórou a faunou mlžné džungle. Díky poměrně prudkým změnám nadmořské výšky se krajina rychle proměňuje a tak subalpínské trávy brzy střídá bujná džungle. Navíc cesta vede po staré incké stezce, což jí dodává na atraktivitě. Stejně jako před staletími, je i dnes využívána obyvateli údolních vesniček jako spojnice s okolním světem – nebo spíše s hlavním městem La Paz. Jelikož ji místní lidé neustále využívají, je v poměrně dobrém stavu a nepohltila ji okolní džungle. Mnoha turistům je pak El Choro trek sympatický také z toho důvodu, že se jde převážně z kopce. Ti kdo mají bolavá kolena z tohoto faktu asi tak nadšení nebudou. Ale najdou se i místa, kde je třeba pořádně zabrat i při cestě vzhůru.

lamy pod sedlem Abra Chucura, Bolívie
Foto: lamy pod sedlem Abra Chucura

Celý trek vede přes pohoří Yungas, skrz národní park Cotapata, který vznikl v roce 1993 a zaujímá rozlohu zhruba 600 km2. Park byl vyhlášen z důvodu ochrany biodiverzity od And po džungli a také kvůli ochraně kulturních a archeologických památek. Trasa El Choro treku měří 58 km a překonáváte během ní výškový rozdíl více než 3500 metrů. Knižní průvodce sice tvrdí, že jej zdatní trekaři přejdou během dvou dnů, my se ale za tak zdatné nepovažujeme a rozdělujeme si jej raději do tří etap. Nemusíme nikam spěchat a můžeme si vychutnávat krásy okolní krajiny. Máme vymyšleno, že si na část treku pronajmeme u domorodců koně, abychom nemuseli po celou dobu tahat těžké krosny, ve kterých musíme mít stany, spacáky, karimatky a další turistické potřeby. Nesmíme zapomenout na vodu, potraviny a přibalujeme také trekové hole, bez kterých by dlouhé klesání po dlážděné cestě bylo dosti náročné.

pozůstatky inckých staveb na El Choro treku, Bolívie
Foto: pozůstatky inckých staveb na El Choro treku

Vše potřebné pro naši výpravu kupujeme v La Pazu, kde si také najímáme taxík, který nás má zavést do sedla La Cumbre (4635 m). Odtud bychom měli vystoupat do výchozího a také nejvyššího bodu celé cesty, sedla Abra Chucura (4859 m). K našemu podivu se taxikář v prvním sedle nezastavuje a pokračuje dál. Nakonec nás vyhazuje až na hranici sněhu, právě v sedle Abra Chucura (čti Čukura). Asi jsme se mu líbili a chtěl nám to ulehčit, nebo si možná myslel, že nás venkovní teplota odradí a pojedeme s ním zpátky. My ale oblékáme teplé bundy, nasazujeme čepice a rukavice, zamáváme mu na rozloučenou a vyrážíme na cestu. Žádné výhledy na zasněženou Cordilleru Real (Královskou Kordiléru) se bohužel nekonají, kolem nás je jen hustá mlha. 

pod sedlem Abra Chucura, Bolívie
Foto: pod sedlem Abra Chucura

Zpočátku je tedy cesta poměrně monotónní, pod sedlem Abra Chucura se stáčí prudkými serpentinami dolů a my jen tušíme, jaká hloubka je asi pod námi. Občas se z mlhy proti nám vynoří domorodci oblečení v tradičním oděvu vedoucí stádo lam. Na otázku, kam s nimi jdou, odpovídají: „Na trh do La Pazu“. To je tedy čeká ještě pořádný kus cesty, vždyť my jsme sem autem jeli asi půl hodiny. Stejně jako asi všichni Bolivijci, ani pastevci v horách nemají rádi focení – jen tak tak jsem ubránila foťák před sprškou kamínků. Nebo spíš takhle, focení jim ani tak nevadí, horší je to s focením, za které nedostanou alespoň pár boliviánů. Je tak třeba se usmát, prohodit pár slov a dát jim nějakou tu minci.

cestou do vesnice Chucura, Bolívie
Foto: cestou do vesnice Chucura

Neustále klesáme, mraky se pomalu roztrhávají a konečně jsou vidět okolní hory. Procházíme okolo starých kamenných zídek a bezejmenných inckých zřícenin. Rostou zde jen trsy žluté trávy „ichu“, lišejníky, mechy a nejrůznější skalničky. Kolem se tyčí horské štíty, které jsou konečně nádherně nasvícené sluncem a tak zastavujeme u pastevecké chýše, abychom se naobědvali. U jednoho stánku v La Pazu jsme si koupili vepřové výpečky, což byl sice poněkud odvážný krok, ale chuť byla silnější. Pokračujeme stále dolů, až dojdeme na planinu, kde se pasou lamy. Asi po třech hodinách chůze narážíme na malou občerstvovnu Estancia Samaňa Pampa, kde si dáváme čaj z koky, pivo a kupujeme něco sladkého na zub. Potkáváme zde první „turisty“ – tři asi šestnáctileté kluky nejspíše z La Pazu, kteří výlet berou jako velké dobrodružství, ale s výbavou si hlavu příliš nelámou. Plátěné tenisky a třičtvrťáky jsou toho důkazem. Zapomněla jsem zmínit, že El Choro trek má jednu obrovskou výhodu – nepotkáte na něm téměř žádné turisty. My jsme jej absolvovali na začátku května a skutečně, kromě těchto kluků jsme za celou dobu narazili už jen na jednoho dalšího člověka.

krajina El Choro treku, Bolívie
Foto: krajina El Choro treku

Přestože cesta převážně klesá, nedá se říct, že by byl El Choro trek lehkou túrou, těžký batoh se na zádech pěkně pronese a navíc je třeba koukat neustále pod nohy, protože kameny tvořící dlážděný chodníček jsou již pěkně ohlazené. Asi po 7 hodinách chůze přicházíme do první „civilizace“, do vesničky Chucura. Shazujeme bágly a rozhlížíme se, kde bychom postavili stan. O tom, že přišli „gringové“ už ví nejspíše celá vesnice. Cítíme, jak nás sleduje několik očí a netrvá dlouho a přijdou nás přivítat zvědavé děti. Abychom si získali sympatie, dáváme jim bonbóny a lízátka. Nakonec nám jedna holčička zavolá maminku a s tou řešíme možnost noclehu.

Ve vesnici se nachází dokonce škola, která, jak se dozvídáme, byla postavena díky dotacím na rozvoj vzdělávání. Napadá nás, že bychom se mohli zeptat, jestli by nešlo přespat ve škole. Po bližším ohledání a pohledu skrz okno nás však tato myšlenka opouští – vrstva špíny a nepořádku uvnitř, stejně tak jako značně použité a dlouho nemyté toalety rozhodují o tom, že venku bude lépe. Škola sice stojí, ale podle jejího interiéru soudíme, že v provozu asi nebude. Nakonec nám paní, která se představila jako Betsabe, nabízí možnost přespání na její zahradě, mezi stádem ovcí, u pěkného potůčku. Samozřejmě za malý poplatek. S radostí přijímáme a stavíme stany. Večer byla ještě tak hodná, že nám ve svém skromném příbytku, kde se při vaření dýmí skrze slaměnou střechu, uvaří brambory a vodu na čaj. Po setmění, což je v Bolívii okolo 7 hodiny večer, značně přituhuje a tak zalézáme do spacáků. Máme za sebou asi 1200 výškových metrů, jsme unavení a jdeme spát.

děti ve vesnici Chucura, Bolívie
Foto: děti ve vesnici Chucura

Ráno obcházíme místní a ptáme se, jestli někdo nemá koně, že bychom si je chtěli pronajmout. Všichni zarytě mlčí a kroutí hlavou, že ve vesnici nikdo koně nemá. No nevadí. Tak balíme batohy a po snídani vyrážíme dále. Krajina se až neskutečně rychle mění. Vesnice Chucura leží ve výšce cca 3600 metrů a vzduch je zde už o něco teplejší a také skladba rostlin je jiná než včera. Objevují se kapradiny, orchideje, divoce zde rostou kaly i nádherné červené Kleopatřiny jehly. Nad hlavami nám kvete durman. Než opustíme vesnici, zastavuje nás místní stařešina a požaduje naši registraci (tedy jméno, číslo pasu, zemi původu atd.) a zaplacení asi 20 boliviánů (cca 60 Kč) údajně na údržbu cesty. Tohle je v Bolívii zcela běžné, když se zadaří, můžete se během jednoho dne takto zapisovat třeba pětkrát – a platit samozřejmě taky.

místní květena - Kleopatřiny jehly, Bolívie
Foto: místní květena - Kleopatřiny jehly

Na cestu nám krásně svítí slunce tak si užíváme výhledů do již svěží zelené krajiny. Kolem nás pozorujeme pestrobarevné motýly, kolibříky, objevují se bambusy, bromélie a s každým sestoupeným metrem začíná značně stoupat teplota. Neustále obcházíme koňské bobky, tak si říkáme, kde se tedy ti koně vzali, když je nikdo ve vesnici nemá? Třeba budou z vesnice dále po cestě. Chodník občas křižuje potok, tak je třeba jej přeskakovat, jindy potok teče přímo chodníkem a tak nutná velká opatrnost, abychom neuklouzli a nezvrtli si nohu. Asi po hodině chůze přicházíme k vesnici, nebo spíše ke kempovišti Challapampa (čti Čajapampa) ve výšce 2825 metrů nad mořem, kde kromě pár opuštěných domků z hlíny a přístřešku nic není. Ťukáme na dveře a hledáme nějaké lidi. Nikde ani noha. Po chvilce se odněkud vynoří stařenka mluvící pouze kečuánsky a něco nám sáhodlouze vysvětluje. Nakonec otevírá jeden z domků a ukazuje, že má pivo, vodu a Coca-Colu. Kluci si dávají pivo, za které chce 25 boliviánů, což je cca 75 Kč. Když si ho dají do batohu s tím, že si ho otevřou až někde, kde se bude pohodlněji sedět, paní je okřikne a vysvětluje, že to musí vypít u ní – netušíme, o co jí jde, možná o zálohu na lahev. Po chvilce to však klukům dochází. Jen co si pivo otevřeli, babička se přišourala se skleničkou v ruce a prosebným pohledem. Jen co vypila jednu, žádala si o další a tak nakonec každému vyžahla asi třetinu piva. Tak té se na koně také nezeptáme.

prodavačka piva v Challapampě, Bolívie
Foto: prodavačka piva v Challapampě

Cesta je poměrně monotónní, vede nahoru a dolů bujným porostem a zdá se být nekonečná. Stále překračujeme kobylince, ale koně nikde. Je hrozné horko, jsme zpocení, bolí nás záda z těžkých krosen a dochází nám voda, což je asi nejhorší. Koukáme do anglicky psaného průvodce Lonely Planet o Bolívii a uklidňujeme se, protože se v ní píše, že bychom měli zanedlouho dorazit do vesnice El Choro, po níž je vlastně celý trek pojmenován, kde jsou možnosti ubytování i obchůdky s občerstvením. Jdeme dále a po několika dalších kilometrech se před námi skutečně objevuje domeček s reklamním nápisem „Bienvenidos El Choro“, tedy „Vítejte v Choru“. Jsme rádi, že jsme konečně tady a můžeme si odpočinout a najíst se. Nadšeně zrychlujeme, abychom byli co nejdříve v „centru“ vesnice. Jenomže pořád jdeme a jdeme a nikde nic. Říkáme si, že už přeci musíme být blízko, když byla ta uvítací tabule? Nakonec se před námi objeví starý železný most přes řeku Río Chucura, který když přejdeme, ocitáme se zase v džungli.

lanový most do Challapampy, Bolívie
Foto: lanový most do Challapampy

No to snad ne! Došlo nám, že ten jediný domek, který jsme míjeli, představoval asi celou vesnici El Choro. Chce se nám na jednu stranu smát, ale na druhou nám dochází, že nemáme kde spát, žádné občerstvení se nekoná a odpočinek taky ne. Vodu jsme si samozřejmě u žádného potoka nenabrali, protože jsme počítali, že se brzy ocitneme v civilizaci. Navíc za chvíli bude tma. Rozmýšlíme se, jestli pokračovat dále a zkusit, jestli na něco nenarazíme, nebo zůstat na místě, kde to není zrovna pohostinné a rovná plocha pro stan by se hledala jen těžko. Jednohlasně jsme zvolili první variantu a tak znovu nahazujeme bágly a vydáváme se po úzké stezce dále. Cestu znepříjemňuje ostré slunce.


Foto: "vesnice" El Choro

Asi po půlhodině intenzivní chůze do kopce se ocitáme na úpatí kopce, odkud je vidět daleko do krajiny a na protějším svahu objevujeme nějaké stavení. Připadali jsme si jako Jeníček s Mařenkou, když viděli v dáli světýlko na chaloupce. Všichni máme žízeň a jsme unavení, ale zároveň jsme přesvědčení o tom, že tam prostě dojdeme. Čekala nás ještě dlouhá cesta po vrstevnici, během které jsme naštěstí narazili na malý vodopád, takže jsme doplnili bandasky a trochu se osvěžili. Někteří už toho měli, jak se říká, plné kecky, ale zvládli jsme to. Před námi se objevuje poměrně velké stavení a před ním je dostatečně prostorný plácek pro stany. Jmenuje se to Camp Bella Vista, tedy „Krásná vyhlídka“ a nám připadá jako ráj na Zemi. Mají tady dokonce provizorní sprchy a toalety! Nestačíme se divit. Se západem slunce stavíme stany a hrneme se do sprch.

kemp Bella Vista, Bolívie
Foto: kemp Bella Vista

Kemp provozuje mladý pár, mají asi rok a půl starého syna, který se jmenuje Elvis. Při pohledu na něj si říkáme, že musí mít asi hodně dobrou imunitu a dostatek obranných látek v těle. Vyzobává slepicím kukuřici z korýtka, pije vodu z kaluže, a když mu lízátko, které jsme mu dali, spadlo do vrstvy prachu na podlaze domu, během vteřiny jej měl zase v puse. Paní domácí říká, že nám připraví večeři, tak se moc těšíme. Sedáme si pod dřevěný přístřešek a za chvíli se nosí hostina – suchá rýže s jedním bramborem a volským okem. Vypili jsme tamní zásoby piva – tedy celkem 2 piva si rozdělilo asi 8 lidí. Potkáváme zde také Kamila – Poláka žijícího v Německu, který se sám vydal do Bolívie. Chvíli si povídáme, venku začíná pršet a tak po chvíli zalézáme do stanů.

Pršelo celou noc a nevypadá to, že by chtěl déšť ustat. Včerejší krásná prosluněná vyhlídka je dnes zahalená v mlze. Po vydatné snídani balíme mokré stany, zkoušíme se ještě - už jen tak z principu zeptat na koně, ale opět neúspěšně. Loučíme se a pokračujeme dále v cestě. Počasí je jako v prádelně, je horko a prší. Pod bundami jsme zpocení a svrchu zmoklí. Prodíráme se vesměs džunglí a občas se dostaneme na nějakou vyhlídku, odkud však není kvůli počasí nic vidět. Cesta hustým porostem je s velkými krosnami nepříjemná, protože se musíme neustále ohýbat před větvemi stromů, abychom vůbec prošli, a když do nějaké omylem drcneme, kromě vody nám za krk spadne ještě všelijaký hmyz, lístečky a větvičky. Už máme kompletně mokré i batohy, věci vevnitř, boty, brašny na foťáky a nálada je mizerná. Opět koukáme do průvodce Lonely Planet, kde se dočítáme, že bychom dnes na cestě měli míjet dva až tři kempy s občerstvením.

tropická květena, Bolívie
Foto: tropická květena

Asi po dvou hodinách přicházíme na jedno takové místo obklopené banánovníky, které se jmenuje opět Bella Vista. Vypadá to tu, že doba největší slávy už je dávno pryč. Nikde ani živáčka, tak pokračujeme dále. Začínám mít pocit, že ten kdo napsal tohoto průvodce, na Choro treku nikdy nebyl. Po chvilce se před námi objeví malý domek a v něm sedí příjemná paní, která nám nabízí vodu nebo colu a pokud chceme, udělá nám i chleba ve vajíčku. Á, tak přeci jen nějaké občerstvení! Chvíli si s ní povídáme a vyptáváme se na cestu. Tvrdí, že za 3 hodiny chůze bychom měli dojít do velkého kempu, ale prý je nefunkční. To není příliš pozitivní zpráva, ale třeba tam bude aspoň nějaký přístřešek, kde si budeme moci odpočinout. 

Paní měla pravdu, po třech hodinách přicházíme do kempu Casa Sandillani ve výšce 2000 m n. m., který ve 40. letech 20. století založil Japonec Tamiji Hanamura. Kemp je rozlehlý, je v něm spousta chatek, ale vše je zavřeno. V místním obchůdku je však nějaký pán a tak jej zpovídáme, jestli neví, jak je to daleko někam do civilizace, odkud bude možné se dostat do městečka Coroico, kde máme v plánu zůstat další 2 dny. Říká, že ještě další dvě a půl až tři hodiny a dojdeme do vesnice Chairo. Takže, můžeme tady buď zůstat se všemi mokrými věcmi, rozložit si mokré stany a „vychutnávat“ si pobyt v džungli, nebo zatnout zuby a pokračovat do Chairo. Počasí je pořád stejné, prší, je mlhavo a zamračeno. V džungli spadnou ročně až 3000 mm srážek, tak se není co divit.

stoupní na El Diablo, Bolívie
Foto: stoupní na El Diablo

S vidinou toho, že bychom mohli být za pár hodin v suchém hotýlku v Coroicu se rozbíháme dále. Cesta vede neustále nahoru a dolů, čeká nás ještě chuťovka v podobě stoupáku zvaného „El diablo“, tedy „Ďábel“, kde potkáváme milého usměvavého staříka. A hle, koho to vede! Koně! Tak tady jsou…tři hodiny před koncem cesty je to opravdu jako na zavolanou, říkáme si ironicky. Prohodíme pár zdvořilostních frází a mažeme si to dál. Čím více jsme unavení, tím více zrychlujeme, abychom to měli co nejdříve za sebou. Za každou zatáčkou se však objeví další a tak je to do nekonečna. Čas rychle utíká a cesta nekončí. Proti nám se vynoří stařenka v tradiční široké sukni a sandálech, pod paží má štěně a cupitá nahoru. Zdravíme se a my jen nechápavě kroutíme hlavou, kam jde. Že by až do kempu Casa Sandillani? To, že jsme potkali domorodce, v nás vyvolalo naději, že už jsme blízko a za chvíli musíme přeci dojít dolů. No ani náhodou… 

mlžný prales, Bolívie
Foto: mlžný prales

Trvá to ještě nejméně hodinu a půl, než se začnou na zelených svazích objevovat první stavení. Počasí se trochu umoudřilo a začíná vykukovat i sluníčko. Z jedné vyhlídky vidíme dokonce v dáli vytoužené Coroico. Už jen šouráme nohama a ani příliš nevnímáme tu krásu, která se kolem nás začala odkrývat. Nádherné hory, které vypadají jako pokryté zeleným kobercem, cestu lemuje nejrůznější exotická květena a kolem nás se třepetají křídla krásných pestrobarevných motýlů. Do vesnice Chairo jsme dorazili okolo půl šesté, vyvalili se u místního obchůdku a sledovali, jak místní venku na plachtách suší koku. Zout si boty byla obrovská úleva. Puchýře, roztrhané ponožky a rozmokvané palce nejsou nic výjimečného. Po chvilce dohadování s místním taxikářem o ceně jsme naházeli batohy na střechu auta a naskládali se dovnitř. Asi po hodině jízdy se ocitáme v Coroicu, kde se ubytováváme v hotelu, jak jinak než Bella Vista. 

- jap -

Další články z cesty po Peru a Bolívii:
Maras, Moray a Salineras – opomíjený peruánský trojúhelník
Pohodu v Coroicu vystřídaly chvíle hrůzy na Cestě smrti
Do Chinchera za nákupy i gurmánskými zážitky

Článek byl zobrazen 7 096 krát.

Kontextová reklama

 
 

Náš tip

TERMÁLNÍ OSTROV ISCHIA 2017

CK OSVĚTA nabízí odpočinek na pláži, relaxaci v termálech, výlety i poznávací zájezdy. 8, 10, 12, 15-denní pobyty v hotelech s polopenzí již od 5.790 Kč.

 

VELKÝ OKRUH JORDÁNSKEM

Pojeďte s CK TILIA na Velký poznávací okruh biblickou zemí za Jordánem
s dvoudenní návštěvou Petry a pobytem u Mrtvého moře. 

ZÁJEZDY ONLINE 2017

Široká nabídka FIRST MINUTE a LAST MINUTE ZÁJEZDŮ pro rok 2017 za mimořádné ceny. V nabídce také zájezdy německých CK.

LEVNÉ UBYTOVÁNÍ

UbytováníNejširší nabídka ubytování ve všech destinacích světa za bezkonkurenční ceny. Jednoduchá rezervace online.

 

Zájezdy do celého světa

Rudé moře

Stránky věnované Rudému moři, jeho fauně a flóře a letoviskům na pobřeží Rudého moře.

Řecko a řecké ostrovy

Přinášíme vám komplexní informace o Řecku a řeckých ostrovech, rady tipy na cesty, články a zajímavé informace z Řecka. 

Golfový magazín

Nový magazín o golfu. Evidujte si své golfové statistiky online. Dále zde najdete články ze světa golfu - tipy na golfové cesty do zahraničí, golfové legendy, rady a tipy na hru. Součástí je také golfový slovník.

Dovolená v Turecku

Plánujete dovolenou v Turecku? Potom se vám bude jistě hodit náš průvodce Tureckem, ve kterém najdete vše, co potřebujete před cestou do Turecka vědět.

Magazín o bydlení

Navštivte také naše stránky o bydlení, stavbě a zahradě, na kterých najdete inspiraci pro váš domov. Každý den nové články, informace, zajímavosti, rady a tipy ze světa bydlení. 

 
 

RSS v. 0.91, RSS v. 2, Atom . Copyright © svetadily.cz | Created by weto.cz webdesign.

Egypt | Turecko | Chorvatsko | Itálie | USA | Řecko | Rakousko