Můj účet

Zapomenuté heslo? | Nový účet

Salar de Uyuni – cesta až na kraj světa

Chcete zažít pocit absolutní svobody? Připadat si, že se procházíte nad mraky nebo po severním pólu? Pak navštivte bolivijský Salar de Uyuni, který vás ohromí unikátní krajinou nekonečných solných plání. Pokud si myslíte, že vás nebude bavit koukat několik dní na bílou rovinu, jste na omylu. Zdejší krajina se ve skutečnosti až neuvěřitelně mění.

městečko Uyuni zdobí několik prapodivných soch
Foto: městečko Uyuni zdobí několik prapodivných soch

Když se naskytla možnost během našeho putování po Peru navštívit i Bolívii, rozhodně jsem byla pro. Vidět na vlastní oči nekonečné solné pláně Salaru de Uyuni, to musí být jedinečný zážitek – a taky že byl! Takovou krajinu totiž jen tak někde neuvidíte, Salar je prostě jedinečný. 

Cementerio de trenes - pohřebiště vlaků
Foto: Cementerio de trenes - pohřebiště vlaků

Naše cesta začala v bolivijském hlavním městě La Pazu, kde jsme si koupili jízdenky na noční autobus společnosti Omar směřující do cca 740 km vzdáleného městečka Uyuni. Jedinou delší (cca 30 minutovou) zastávkou po cestě bylo hornické městečko Oruro. Už jízda sama o sobě byla velkým zážitkem. Nastoupili jsme do vysokého, ale vevnitř nepříliš udržovaného autobusu vybaveného kousavými dekami a vydali se na cca 10 hodinovou drncavou cestu. Vzhledem k tomu, že ani do hlavního města nevedla asfaltka, nemohli jsme nic lepšího než je prašná silnice čekat ani nadále. Jelikož ale bylo zrovna 1. května, tedy Svátek práce, který je v Bolívii velmi prožíván, bylo podstatné, že jsme vůbec vyjeli. 

rezavějící vlaky se staly velkou turistickou atrakcí
Foto: rezavějící vlaky se staly velkou turistickou atrakcí

Usnout v autobuse bylo téměř nemožné, kromě kodrcání znemožňovala zamhouřit oči hrozná zima (jak se nám v tu chvíli hodily ty kousavé deky), prach, který se dostával dovnitř špatně uzavíratelnými okny a pak také strach z okradení. Právě noční přejezdy hromadnými prostředky jsou v tomto ohledu v Bolívii a nejen tam velmi rizikové. Své věci musíte mít neustále pod kontrolou, cennosti nejlépe schované pod oblečením, protože cestující se po autobuse různě pohybují, vystupují a nastupují a ani se nenadějete a nemáte batoh. Nám se naštěstí nic takového nepřihodilo – možná proto jsme se taky moc nevyspali. Měli jsme pouze omrzlé nosy a bolavá záda. Všem tedy doporučuju vzít si na noční přejezd do autobusu spacák.

kupky soli nahazují dospělí i děti na náklaďáky
Foto: kupky soli nahazují dospělí i děti na náklaďáky

Kolem 5h ráno jsme dorazili do Uyuni, malého městečka na jihozápadě Bolívie založeného v roce 1890. Původně fungovalo jako poštovní stanice, dnes žije především z turistického ruchu. Venku byla hrozná zima a tak jsme zalezli do místní restaurace, dá-li se tomu tak říct, a nechali jsme si připravit tradiční snídani, tedy housky s máslem a marmeládou. Jakmile slunce vyšplhalo trochu výš a začalo vyhřívat okolí, vydali jsme se na procházku uličkami Uyuni. Kromě pár stánků se suvenýry, internetové kavárny a prapodivných železných soch v ulicích toho však příliš k vidění nenabízelo. 

sůl se těží na obrovské ploše - kam až oko dohlédne
Foto: sůl se těží na obrovské ploše - kam až oko dohlédne

Bylo nám známo, že Bolívie před nedávnem obdržela nelichotivý titul „turisticky nejméně vstřícná země světa“ a právě v Uyuni jsme se bohužel mohli o tomto faktu přesvědčit. Chtěli jsme si v místní cestovní kanceláři pronajmout dva džípy s řidiči, kteří nám na Salaru ukážou jeho nejzajímavější místa. V nabídce jsou různě dlouhé výlety, od jednodenních až po čtyřdenní. My jsme měli dostatek času a také jsme chtěli vidět maximum toho, co Salar de Uyuni nabízí a tak jsme si zvolili čtyřdenní variantu, v níž je zahrnuta ještě projížďka po bolivijském Altiplanu. Náš průvodce proto oběhal snad všechny kanceláře, které tuto službu měly v nabídce, a nakonec vybral tu, která se zprvu jevila jako nejsolidnější a výlet poskytovala za dobrou cenu. 

hotel postavený ze soli dnes už neslouží svému účelu
Foto: hotel postavený ze soli dnes už neslouží svému účelu

Jenže ouha. Když bylo vše domluveno, zaplacena záloha a naše batohy nabaleny na střeše džípů, kancelář k naší 9 členné skupině připojila další 3 lidi a navíc ještě navýšila konečnou cenu. Přitom bylo jasně domluveno, že pojedeme sami, abychom měli v autech dostatek místa. Za den se totiž v džípu dost nasedíte (někdy ujedete i 300 km) a místa úplně na zadních sedadlech jsou pro dospělého člověka rozměrově nedostačující a ve dvou se tam dosti mačkáte. Chtěli jsme tedy, aby v jednom džípu bylo společně s řidičem 5 a ve druhém jen 4 lidi, protože jedině tak mohl mít člověk sedící vzadu dostatek pohodlí. Jenže kancelář už měla část peněz v kapse (nejen od nás, ale i od těch tří dalších turistů) a začala dělat problémy. Nakonec vše vyústilo ve velkou hádku, kdy i náš, jinak naprosto klidný a mírumilovný průvodce doslova vypěnil. Jelikož jsme měli být už nejméně dvě hodiny na cestě po Salaru a cestovka odmítala ustoupit, byli jsme doslova donuceni přistoupit na tenhle podvod. Shánění jiné kanceláře by zabralo spoustu času a utekl by nám tak celý den. Nakonec nás tedy sedělo v každém džípu po šesti plus řidič a připadali jsme si jako sardinky. Útěchou nám mohlo být, že tihle tři cestovatelé jeli pouze na dvoudenní výlet.

před hotelem jsou vlajky snad z celého světa, najdete tu naši?
Foto: před hotelem jsou vlajky snad z celého světa, najdete tu naši?

Na tohle rozhořčení, které nás potkalo hned ze startu, jsme ale během chvíle zapomněli. První zastávkou na cestě bylo tzv. pohřebiště vlaků - Cementerio de trenes, které se nachází pouhé 3 km od Uyuni. V minulosti tudy vedla železnice a Uyuni bylo významným dopravním uzlem, kudy se dopravovaly minerály až k Pacifiku. O výstavbu trati se na konci 19. století zasloužili Britové. Tehdejší bolivijský prezident měl za to, ze země bude díky tomu jen vzkvétat. Nakonec železnice sloužila jen do roku 1940, kdy těžařství v Bolívii zkrachovalo z důvodu vyčerpání zásob minerálů. Řada vlaků tak byla v těchto místech nedaleko Uyuni jednoduše odstavena a ponechána svému osudu ve větru a písku. V současnosti jsou tyto rezavějící vlaky velkou turistickou atrakcí, můžete si je prohlédnout jak zvenčí, tak i zevnitř. 

sůl na některých místech vytváří zajímavé obrazce
Foto: sůl na některých místech vytváří zajímavé obrazce

Prozatím jsme jeli pouze v prachu a po sněhobílém Salaru nebylo ani památky. Po pár kilometrech se konečně dostáváme na okraj solné pláně, která je s rozlohou 10 582 kilometrů čtverečních největší na světě. Nacházíme se v nadmořské výšce okolo 3600 metrů a pomalu vjíždíme na plochu prehistorického obřího jezera s názvem Lago Minchín, které dalo vzniknout Salaru de Uyuni. Kolem nejsou žádné stromy, žádné kameny či skály, jen samá rovina kam až oko dohlédne. Nejdříve zastavujeme v oblasti, kde se sůl opravdu těží. Na první pohled vás zaujmou pravidelně uspořádané kupky soli. Místní lidé si na své živobytí vydělávají tak, že sem přijedou náklaďákem a pak celý den nahazují lopatou sůl na jeho korbu. Není nic výjimečného, když s sebou berou na výpomoc i děti – každý pomocník se hodí. Děti po soli pobíhají jen v sandálech a celý den tráví pod ostrým sluncem, které středoevropana spálí během chvilky. Také sluneční brýle jsou zde naprostou nezbytností. 

vesnička Coqueza se rozkládá pod doutnajícím vulkánem Tunupa
Foto: vesnička Coqueza se rozkládá pod doutnajícím vulkánem Tunupa

Jelikož je čas oběda, pokračujeme do místa, kde je asi největší koncentrace turistů a zastavují snad všechny výletní džípy. Jde o solný hotel, ale dnes je již slovo hotel pouze na ozdobu. Kdysi tato přízemní budova postavená v letech 1993 – 1995 se solných kvádrů, skutečně jako hotel fungovala, ale vzhledem k tomu, že nebylo možné v něm zajistit vyhovující hygienické zázemí, byl zrušen. Dnes stavba slouží pouze jako restaurace, muzeum a prodejna suvenýrů. K vidění jsou zde stoly, židle i postele ze soli, také podlaha a zdi jsou slané. Dali jsme si oběd, který nám připravili naši řidiči a koukali přitom na portrét Bolivijci tolik milovaného prezidenta Evo Morálese. Před hotelem jsou v solné mohyle zapíchnuty snad všechny vlajky světa a turisté se s nimi s oblibou fotí. Našli jsme mezi nimi i tu naši, na níž bylo napsáno „expedice Katka 2011“. O kousek dál jsou k vidění zajímavé z nitra země vyvěrající horké prameny. 

vstup do vesničky Coqueza
Foto: vstup do vesničky Coqueza

Vzhledem k tomu, že jsme Salar navštívili po období dešťů, čekalo tady na nás jen modré nebe, sem tam doplněné mráčkem. Kontrast mezi nekonečnou bílou plochou a azurovým nebem je opravdu jedinečný. Stejně jako všichni ostatní návštěvníci, i my jsme se nechali zlákat k vytvoření několika vtipných fotografií s využitím optického klamu. Jeden z nás tak mohl nést zbylou část skupiny na kšiltovce, sfoukávat kolegu z dlaně, nebo se nechat téměř zašlápnout partnerem. Salar de Uyuni je pro takové blbůstky jako stvořený. Nasedli jsme opět do džípů a vydali se dále skrze solnou pláň do nekonečna. Užívali jsme si volného prostoru a nechápali jsme, jak se řidiči dokáží v takové krajině vůbec orientovat. Jelikož každý den křižují Salar stovky džípů, jsou na mnoha místech již vyjeté kolejnice. Všimla jsem si, že jsme ale nakonec vždycky jeli jinudy a vlastní cestou. Několik hodin jsme se z okýnka naší Toyoty kochali okolním touto unikátní krajinou pokrytou obrovským množstvím soli. Zaujalo mě, jak se pláň na různých místech mění. Někde je plocha absolutně rovná, jindy sůl vytváří malé vrstvičky a někde jsou k vidění krásné hexagonové obrazce. Krajina tedy rozhodně není jednotvárná. 

plameňáci jsou běžnými obyvateli Salaru de Uyuni
Foto: plameňáci jsou běžnými obyvateli Salaru de Uyuni

K večeru řidič auto nasměroval k na první pohled nedalekému vulkánu Tunupa, který jak se nakonec ukázalo, byl vzdálen ještě asi další hodinu jízdy. Člověk na Salaru naprosto ztrácí přehled o vzdálenostech, vše se zdá být velmi blízko a přitom je to vzdáleno několik desítek kilometrů. Krajina v okolí Salaru de Uyuni je sopečného původu a tak se ptám řidiče, jestli je vulkán Tunupa (5432 m) stále činný. Tvrdí mi, že ne, že v Bolívii není žádná činná sopka. Při pohledu na kouř vycházející z jejího nitra se mi ale jeho povídání příliš věřit nechce, zvláště když máme pod vulkánem spát. Ubytováváme se ve velmi skromném hotýlku, nebo spíše ubytovně postavené rovněž ze soli ve vesničce Coqueza rozkládající se přímo pod ním. 

tak vypadá nekonečno
Foto: tak vypadá nekonečno

Původně jsem myslela, že Coqueza je jen jakousi turistickou základnou, kam se vyvážejí na noc ti, kdo absolvují výlety po Salaru v džípech, ale nakonec zjišťuju, že je zde i škola, kostel a obchod. Chvíli nechápavě kroutím hlavou a říkám si, co tady ti lidé proboha dělají? Z čeho žijí? Pěstovat se tady toho příliš nedá, v obchodě je jen omezené množství potravin a do nejbližšího města je to nejméně 100 km přes solnou pláň. Ale je tady krásně, to se musí nechat. Za zády se vám tyčí impozantní vulkán Tunupa a před vámi se rozprostírá Salar de Uyuni, na jehož břehu se na zbytcích trávy pasou stáda lam a lagunami se brouzdají plameňáci. Navečer jsme se šli ještě projít po pláni a sledovali úžasný západ slunce. Vše se zahalilo do růžova a my se přitom procházeli v tom nekonečném prostoru. Člověk si tak připadá hrozně malinký a bezvýznamný. Vzhledem k tomu, jaká byla po západu slunce zima, byl problém uvěřit tomu, že to co nám křupe pod nohama, není led ale sůl. Vracíme se na pokoj a zavrtáváme se do teplých spacáků. Zásoby vody jsou zde velmi omezené, proto si o sprše necháváme jen zdát …

po Salaru se můžete prohánět terénními auty
Foto: po Salaru se můžete prohánět terénními auty

na Salaru najdete množství ostrovů, tento se jmenuje Isla del Pescado
Foto: na Salaru najdete množství ostrovů, tento se jmenuje Isla del Pescado

Druhý den ráno jsme se vydali na pěší procházku skrze solnou pláň, kde nás po několika kilometrech nabraly naše džípy. Přijeli jsme k úžasnému „ostrovu“ s názvem Isla del Pescado, což znamená „Rybí ostrov“. Jméno získal podle svého tvaru, kterým připomíná rybu. Ano, i na Salaru jsou stejně jako na moři nebo na jezerech ostrovy, akorát že je neobklopuje voda, ale sůl. Isla del Pescado je jedinečný tím, že na něm rostou několikametrové obří kaktusy – ten nejvyšší měří údajně 12,3 metru a jeho stáří se odhaduje na více než 1200 let. Tyto kaktusy vyrostou každý rok o pouhý 1 centimetr. Ostrov si můžete buďto obejít po Salaru, nebo se jako kamzík vyšplhat na jeho nejvyšší bod, odkud se naskýtá jedinečný výhled do krajiny. Návštěva ostrova potěší také nadšené sběratele kamínků, protože není problém na zemi nalézt zajímavé krystaly křemene. Žádné vstupné se na ostrov nevybírá, pohybovat se po zdejším kaktusovém lese můžete naprosto svobodně. Je to proto, že se ostrov nachází trochu stranou hlavních tras a mnoho turistů sem nezavítá.

z vrcholu ostrova je krásný výhled na
Foto: z vrcholu ostrova je krásný výhled na "bílé moře"

kaktusy, které na ostrovech rostou, dosahují obřích rozměrů
Foto: kaktusy, které na ostrovech rostou, dosahují obřích rozměrů

Naopak doslova turistickým centrem je druhý ostrov Isla Incahuasi, který protíná pěší stezka a za vstup na ni se platí 30 boliviánů (90 Kč). Na ostrově byla postavena restaurace, najdete zde obchod se suvenýry a na pláni před jeho „břehem“ stojí zaparkováno několik terénních aut. Celá atmosféra svobody, klidu a prostoru bez lidí je zde už nenávratně ztracena. Návštěvu ostrova proto vynecháváme, pouze jej obcházíme kolem dokola, abychom se pokochali kaktusovou úrodou, a míříme na specialitu našeho průvodce, kterým je ostrůvek Pia Pia. Na první pohled by vás na něm zvenčí možná nic nezaujalo, ale musíte se vypravit do jeho nitra. Ukrývá totiž rozlehlou jeskyni, z níž vede několik průzorů, ze kterých se nabízí úžasné výhledy. Ve vstupu do jeskyně roste velký kaktus, který je skvělou kulisou při fotografování. Právě na ostrůvku Pia Pia jsme udělali jedny z nejkrásnějších fotek. Poté jsme si u ostrůvku dali oběd, který nám na korbě našeho land cruiseru připravili řidiči. Komu řízek přišel fádní, mohl si jej trochu poválet po zemi. 

ostrov Isla Incahuasi a jeho kaktusový les
Foto: ostrov Isla Incahuasi a jeho kaktusový les

Nasedli jsme do aut a vyrazili směrem na několikahodinovou a velmi unavující jízdu nezpevněným terénem až k bolivijsko-chilské hranici, v jejíž blízkosti se do výšky 5868 metrů nad mořem tyčí neaktivní vulkán Ollagüe. Bílou barvu soli vystřídala barva okrová a kolem nás se rozkládal už jen písek. Ve vzduchu byl cítit nepříjemný vaječný zápach síry, která společně s kouřem uniká z nitra malé fumaroly. Projížděli jsme místy, kde nevedla buďto žádná silnice, nebo to silnici připomínalo jen velmi vzdáleně. Normální osobní auto by zde nemělo šanci, i naše offroady měly místy co dělat. Někdy jsme museli z auta dokonce vystoupit, abychom vůz odlehčili a mohl vyjet, kam bylo třeba. Po téměř nekonečném kodrcání se v autech jsme až za tmy dorazili do místa našeho dalšího noclehu. Z ničeho nic se před námi uprostřed pustiny vynořila nízká přízemní stavba s nápisem „Hotel Los Flamencos“.

na ostrově Pia Pia se daly dělat krásné fotografie
Foto: na ostrově Pia Pia se daly dělat krásné fotografie

V hotelu se svítilo jen sporadicky, některé pokoje měly plné světlo, v jiných svítily jen bludičky a třeba v tom našem byla úplná tma. Naštěstí jsme měli čelovky, takže problém byl vyřešen. Stavba bere energii ze slunce, na střeše jsou solární panely a ten den údajně bylo dost mraků, tak byl zdroj energie zkrátka omezen. Pokoje za 120 boliviánů (360 Kč) na noc vypadaly tak, že uprostřed místnosti byly místo tradičních postelí kamenné bloky, na které se dala matrace a ta se přikryla prostěradlem. K pokoji patřilo suché WC a koupelna se sprchou, kde by se však v ledové vodě koupal jen opravdový otužilec. Byla taková zima, že i uvnitř hotelu bylo nutné chodit v čepici a rukavicích. Majitel hotelu se chtěl pochlubit a ukázal nám i pokoje za 100 dolarů na noc, ale abych řekla pravdu, přílišný rozdíl jsem v nich neviděla. Zima byla všude stejná, a jestli mám někde o skříňku navíc, zas až tak nejde. 

oběd, který nám připravili řidiči na korbě auta
Foto: oběd, který nám připravili řidiči na korbě auta

Navečer jsme se shromáždili v hlavní místnosti, počkali na večeři a na zahřátí popíjeli opět čaj z koky a vyzkoušeli jsme i tradiční kokový likér, který byl velmi dobrý, ale svou jemností potěší spíše ženy, než muže zvyklé na slivovici. Panák vyšel na 20 boliviánů (60 Kč) a tak jsme se příliš nerozšoupli. Také zásoby piva byly dosti omezené, což je v takové pustině pochopitelné. Na výběr však byly hned dvě značky – Paceňa a Huari, půllitry rovněž za 20 boliviánů. Nebylo co dělat a tak jsme se přemístili do svých pokojů, kde jsme prožili asi jednu z nejhorších nocí vůbec. Spali jsme navlečení, s čepicemi na hlavách a stejně jsme mrzli. Ráno jsme v místnosti museli škrábat led z oken, boty i oblečení, které jsme nechali položené na zemi, bylo navlhlé a namrzlé. 

uvnitř solného hotelu jsou ze soli nejen stěny, ale i stoly a židličky
Foto: uvnitř solného hotelu jsou ze soli nejen stěny, ale i stoly a židličky

Ten den odstartovala druhá část našeho čtyřdenního výletu, čekalo nás poznávání krás bolivijského Altiplana. O tom, jaké krásy a zajímavosti nás na něm čekaly, si povíme až v dalším článku. 

hotel Los Flamencos, odkud jsme se vydali dále na Altiplano
Foto: hotel Los Flamencos, odkud jsme se vydali dále na Altiplano

vulkán Ollaque na bolivijsko-chilských hranicích
Foto: vulkán Ollaque na bolivijsko-chilských hranicích

- jap –

Další články z cesty po Peru a Bolívii: 
Peruánská kuchyně – je libo morčecí stehýnko? 
El Choro trek – kde žijí neviditelní koně  
Maras, Moray a Salineras – opomíjený peruánský trojúhelník 
Pohodu v Coroicu vystřídaly chvíle hrůzy na Cestě smrti  
Do Chinchera za nákupy i gurmánskými zážitky 

Článek byl zobrazen 4 892 krát.

Kontextová reklama

 
 

Náš tip

CK MAYER - poznávací zájezdy

CK Mayer je specialista na poznávací zájezdy s 27letou tradicí. Dále pořádáme pobyty s výlety, zájezdy s lehkou pěší turistikou a do termálních lázní.

 

VELKÝ OKRUH JORDÁNSKEM

Pojeďte s CK TILIA na Velký poznávací okruh biblickou zemí za Jordánem
s dvoudenní návštěvou Petry a pobytem u Mrtvého moře. 

ZÁJEZDY ONLINE 2017

Široká nabídka FIRST MINUTE a LAST MINUTE ZÁJEZDŮ pro rok 2017 za mimořádné ceny. V nabídce také zájezdy německých CK.

LEVNÉ UBYTOVÁNÍ

UbytováníNejširší nabídka ubytování ve všech destinacích světa za bezkonkurenční ceny. Jednoduchá rezervace online.

 

Zájezdy do celého světa

Rudé moře

Stránky věnované Rudému moři, jeho fauně a flóře a letoviskům na pobřeží Rudého moře.

Řecko a řecké ostrovy

Přinášíme vám komplexní informace o Řecku a řeckých ostrovech, rady tipy na cesty, články a zajímavé informace z Řecka. 

Golfový magazín

Nový magazín o golfu. Evidujte si své golfové statistiky online. Dále zde najdete články ze světa golfu - tipy na golfové cesty do zahraničí, golfové legendy, rady a tipy na hru. Součástí je také golfový slovník.

Dovolená v Turecku

Plánujete dovolenou v Turecku? Potom se vám bude jistě hodit náš průvodce Tureckem, ve kterém najdete vše, co potřebujete před cestou do Turecka vědět.

Magazín o bydlení

Navštivte také naše stránky o bydlení, stavbě a zahradě, na kterých najdete inspiraci pro váš domov. Každý den nové články, informace, zajímavosti, rady a tipy ze světa bydlení. 

 
 

RSS v. 0.91, RSS v. 2, Atom . Copyright © svetadily.cz | Created by weto.cz webdesign.

Egypt | Turecko | Chorvatsko | Itálie | USA | Řecko | Rakousko