Pohodu v Coroicu vystřídaly chvíle hrůzy na Cestě smrti

Pohodu v Coroicu vystřídaly chvíle hrůzy na Cestě smrti

Na západě Bolívie se v provincii Nor Yungas ve výšce 1525 metrů nad mořem rozkládá příjemné městečko Coroico. Kdo však se chce do něj vydat z bolivijského hlavního města La Pazu, možná bude během cesty strachy zavírat oči a drkotat zuby – v případě, že se rozhodne projet nechvalně proslulou Cestu smrti, která nese titul „Nejnebezpečnější silnice na světě“.

Coroico bylo pojmenováno podle řeky Kori Huayco, v jejíž blízkosti se nachází a jejíž název by se dal z kečuánštiny přeložit jako Zlatý kopec. V minulosti se město totiž proslavilo těžbou zlata a také díky ní zbohatlo. Zlatokopové však museli neustále čelit útokům Indiánů, zejména na konci 18. a na počátku 19. století. Tehdy na 5 tisíc Aymarů napadlo město, v němž žilo pouhých 500 obyvatel. V současnosti patří Coroico mezi turisticky nejnavštěvovanější města v oblasti Yungas a to zejména pro svou jedinečnou polohu mezi zalesněnými kaňony, kávovými a kokovými plantážemi a citrusovými sady. Leží vysoko v horách a nabízí tak svěží čistý vzduch a pohodovou atmosféru.

Foto: zalesněná kopcovitá krajina v okolí Coroica

Coroico se stalo vyhledávaným centrem odpočinku pro turisty, kteří například stejně jako my absolvovali El Choro trek, nebo se sem vydali na horském kole z La Pazu. V Coroicu je stabilní teplé počasí, slunečnou oblohu vystřídají jen v období dešťů mohutné lijáky. Vzhledem k poloze města je nutné počítat s ranními mlhami, které se však během dne rozplynou a naskytne se úžasný výhled do zelené krajiny. Za hezkého počasí je možné z Coroica dohlédnout až na zasněžené vrcholy Huayna Potosí, Mururata a Tiquimani v pohoří Cordillera Real.

Foto: budova policejní stanice a kostel na náměstí v Coroicu

Centrum města, kde žije okolo 12 tisíc lidí, je tvořeno malebným náměstím s kostelíkem. Z náměstí vybíhají úzké uličky do všech směrů a jsou lemovány restauracemi, kavárnami a bary. V samotném městě toho příliš k vidění není, ale dá se zde skvěle relaxovat a čerpat síly do dalších cest. Asi kilometr nad městem stojí kostelík, k němuž vede poněkud moderně pojatá kalvárie. Kdo má dostatek sil, může se pěšky vydat k trojici vodopádů Cascades de San Felix, z nichž ten poslední je vzdálen 6 kilometrů.

Foto: raritou je místní velmi úzký hotel

Cesta se ubírá po vrstevnici a lemuje úbočí vysoké hory. V některých místech je třeba dávat dobrý pozor na srázy. Hodí se proto pevné boty. V oblasti Coroica se při výpravách mimo město doporučuje také chodit i ve vedrech v košilích s dlouhým rukávem a v dlouhých kalhotách. Vyskytují se zde totiž bodavé mušky, jejichž štípnutí vůbec necítíte, ale po čase vám nateče noha do sloních rozměrů. Štípance neuvěřitelně svědí a bolí zároveň, navíc zbavit se bolesti trvá někdy až měsíc. Mohla bych vyprávět.

Foto: poklidné ulice Coroica

Když jsme došli k prvnímu vodopádu Cascades de San Felix, uvažovali jsme, jestli má vůbec cenu v cestě pokračovat, protože to, co jsme viděli, na nás nepůsobilo zrovna jako něco, co by musel turista vidět. Vysoko ze svahu tekl čúrek vody a naplňoval nevábně zapáchající rybníček. Navíc kolem to vypadalo, jako by si zde půlka města udělala piknik a odpadky si zapomněla odnést. Ale projížděl kolem taxikář s dětmi školou povinnými a tak jsme se ho zeptali, jestli vodopády, co jsou dále, stojí za to vidět. Odpověděl, že ten druhý je velice podobný prvnímu, ale třetí bychom si neměli nechat ujít. Nechtělo se nám v tom vedru už pěšky a tak jsme se nechali k němu odvézt. Už z toho, že před vstupem k vodopádu seděl výběrčí a chtěl 2 boliviány (6 Kč), bylo jasné, že to bude o něčem jiném.

Foto: když vystoupáte nad město, můžete se kochat zasněženými andským vrcholy

A skutečně. Po chvilce prodírání se bujnou vegetací se mezi skalami objevil vysoký vodopád, který padal z výšky několika desítek metrů a naplňoval přírodní bazének o velikosti cca 8x5 metrů. Voda v něm byla ledová, přesto se našlo pár místních odvážlivců, kteří do něj skákali a koupali se. V okolí vodopádu bylo možné pozorovat pestrobarevné motýly. Několik cedulí upozorňovalo návštěvníky na zákaz odhazování odpadků a bylo vidět, že to Bolivijci dodržují. Stačilo však udělat pár kroků mimo hlavní chodník a připadali jste si jak na smetišti – holt tady už žádná cedule nebyla, takže kde to není zakázáno, je to zřejmě povoleno. Těžko soudit, jestli si místní neváží krásné přírody, kterou kolem sebe mají, nebo je to dílo neomalených zahraničních turistů. Po prohlídce Cascades de San Felix jsme se vydali taxíkem za 5 BOL (15 Kč) zpátky do Coroica.

Foto: vodopád San Felix

Kdo se chce z Coroica vydat do hlavního města La Pazu (nebo naopak) a má jak se říká pro strach uděláno, může si projet tzv. „Cestu smrti“ - Carretera de la Muerte, kterou v roce 1995 pokřtili na „Nejnebezpečnější silnici světa“. Silnice je známá pod mnoha názvy - North Yungas Road, Death Road, Coroico Road, nebo Camino de las Yungas atd. Je dlouhá cca 60 km a je místem, kde v minulosti každoročně tragicky zakončily svůj život až 3 stovky lidí.

Foto: vyrážíme na Cestu smrti

Silnice smrti se od 30. let minulého století vine po úbočích vysokých zalesněných kopců, které ohraničují prudké srázy. Chybí zde jakékoliv zábrany či svodidla a tak je silnice lemována množstvím křížů a hluboko v údolí je možné vidět torza spadaných aut či autobusů. Kromě toho průjezd cesty komplikuje fakt, že její maximální šířka je na mnoha místech pouhé 3,2 metry a tak tudy neprojede více než jedno auto. Dílo zkázy pak dokonávají časté mlhy déšť, kluzký povrch, vodopády spadající z útesů a sesuvy hornin. To vše riziko nehod ještě znásobuje. Nejčastěji docházelo k nehodám nákladních aut a velkých autobusů, které se na tak úzké cestě nedokázaly vyhnout a poté, co jim podklouzly kola, skončily nenávratně na dně rokle, až 600 metrů hluboko.

Foto: deště, mlha a sesuvy půdy často komplikují autům průjezd

Ještě do roku 2006, než byla vystavěna nová dálnice spojující Coroico a La Paz, neměli lidé, kteří se chtěli mezi těmito městy pohybovat na výběr. Každá cesta představovala boj o holý život. Dnes již můžete cestovat po moderní vyasfaltované dálnici o dvou pruzích, která je vybavena svodidly. Obchází tak nejnebezpečnější část původní cesty smrti. Různě se dočítám, že dnes už na staré cestě na auta nenarazíte, ale to není tak úplně pravda. Zakázán byl na ni vjezd nákladním autům, pro něž představovalo velký problém se na cestě míjet, když se střetly v protisměru. Místní taxikáři ji však dodnes s oblibou využívají a berou na ni turisty toužící se dostat do bolivijské metropole.

Foto: auta často jezdí nad 600 metrů hlubokým srázem

Když se však takové jízdy účastníte zcela nedobrovolně jako já pod nátlakem většiny, čekají vás chvíle hrůzy. Nejhorší je pocit, že svěřujete svůj život do rukou někomu, koho vidíte poprvé v životě a vůbec nevíte, jaké jsou jeho řidičské schopnosti. Zvláště v Bolívii, kdy člověk bez problémů narazí na poloslepého či neustále usínajícího řidiče, je to celkem na pováženou. My jsme měli navíc to „štěstí“, že se naproti nám během jízdy vyřítil i autobus, plně naloženými místními. Když jsem do autobusu koukla, většina z pasažérů tvrdě spala – asi je to pro ně každodenní chleba a nemají potřebu jako já se tisknout k okýnku na opačné straně srázu, aby vozidlo vyvažovali. Při projížďce jedním z nejnebezpečnějších míst cesty, u vodopádu San Pedro mi tuhne krev v žilách a mám chuť to až do La Pazu dojít pěšky. Ostatní ze mě mají srandu, ale po zhlédnutí pár videí na internetu mi to až tak vtipné nepřijde. Bohužel jiná možnost, než cesta autem není, tak s nelibostí opět nasedám.

Foto: Cesta smrti se zařezává do zalesněného svahu

Během jízdy po silnici smrti je třeba dodržovat jedno základní pravidlo – držet se vlevo. Na to upozorňují i četné značky podél cesty. Přestože se tedy v Bolívii normálně jezdí vpravo, na North Yungas Road si můžete na chvíli připadat jako ve Velké Británii. Řidič jedoucí směrem nahoru do La Pazu má právo držet se podél skály a ti kdo jedou v protisměru, tedy i cyklisté, se musí držet na vnější hraně. To je tak vyřešeno proto, že řidič jedoucí vlevo po okraji rokle má lepší přehled o tom, zda se jeho kola nachází stále na povrchu vozovky.

Foto: značka přikazuje držet se vlevo - platí to i pro cyklisty

Přestože dnes již cesta není tak vytížená jako v minulosti, nebezpečná je stále. Automobilový provoz na ní nebyl úplně zastaven a navíc byla otevřena cyklistům. Právě těch na Silnici smrti od roku 1998 zahynulo přes 18 a to i přesto, že cestovní kanceláře, které organizují tyto cyklistické výlety, dbají na to, aby cyklisté před cestou prošli řádným školením. Dnes vidíte přijíždět do nejvyššího bodu cesty desítky speciálně upravených cykloautobusů, které přiváží adrenalinové nadšence z celého světa. Z jednoho autobusu se vysypou až 20 členné skupinky jezdců opatřených helmami a dresy. Aby cestu člověk zvládnul, nemusí být trénovaný cyklista, ale je nutné, aby měl pod kontrolou své kolo, hlavně brzdy a dokázal zvládat svou rychlost tak, aby jej nevynesla zatáčka až na okraj útesu. Důležité je samozřejmě dávat pozor na protijedoucí auta. Všichni tihle „blázni“ po absolvování jízdy dostávají od cestovní kanceláře trička s nápisem „Přežil jsem cestu smrti“. Nám taxikář žádné tričko jako suvenýr za hrdinskou jízdu nedává, mi stačí ke štěstí samotný pocit, že jsem přežila!

- jap -

Další články z Bolívie:
Salar de Uyuni – největší solná pláň na světě
Třpytivé jezero Titicaca

Článek byl zobrazen 10 642 krát.