Bolívijské Altiplano a narozeniny pod Jižním křížem

Bolívijské Altiplano a narozeniny pod Jižním křížem

Do nehostinné krajiny bolívijského Altiplana jsme se vypravili, abychom na vlastní oči viděli nádherné přírodní scenérie, které jsme doposud znali jen z obrázků. A zklamaní jsme rozhodně nebyli. Oči jsme mohli nechat na neuvěřitelně barevných lagunách, mohutných sopkách i rozmanitých skalních útvarech. Altiplano je zkrátka krajinou jako z jiného světa…

Do nehostinné krajiny bolívijského Altiplana jsme se vypravili, abychom na vlastní oči viděli nádherné přírodní scenérie, které jsme doposud znali jen z obrázků. A zklamaní jsme rozhodně nebyli. Oči jsme mohli nechat na neuvěřitelně barevných lagunách, mohutných sopkách i rozmanitých skalních útvarech. Altiplano je zkrátka krajinou jako z jiného světa…

Doporučujeme: Další cestopisy z cesty po Peru a Bolívii 

Foto: lamy krotké a alpaky patří mezi typickou zvířenu Altiplana

Bolívijské Altiplano bývá často nazýváno Tibetem Ameriky, což je dáno jeho nadmořskou výškou a také jistou izolovaností. Tato náhorní planina rozkládající se v nadmořské výšce 3800 až cca 4700 metrů pokrývá velkou část Bolívie a je ohraničena mohutnými vulkány, které se tyčí do výšky téměř 6000 metrů nad mořem. Geomorfologická pestrost oblasti je úžasná, kromě písčitých, kamenitých a slaných pouští se zde nachází také četné skalní oblasti, termální prameny, vývěry bahenních plynů či fumaroly. Zdejší krajina je opravdu unikátní a na světě nemá obdoby. Převládajícím biotopem je tzv. „puna“, což je horská tundra. Chybí zde jakékoliv stromy a na rozlehlých pláních se vyskytuje pouze přízemní vegetace, zejména trsy odolné trávy „Ichu“.

Foto: mrazivé ráno u Laguny de los Flamencos

Cesta na Altiplano byla součástí našeho několikadenního výletu, který jsme si zajistili u cestovní agentury v bolívijském městečku Uyuni. V terénních autech jsme se nejdříve vydali poznat jedinečný Salar de Uyuni a cestu jsme měli zakončit prohlídkou zajímavých míst suchého, drsného a chladného Altiplana, které začíná hned za solnou pouští. Bílou barvu soli zde však vystřídaly snad všechny odstíny hnědé. V den, kdy jsme se vydali na Altiplano, jsem zrovna slavila narozeniny a byla jsem zvědavá, co mi narozeninový den přichystá. Jedno bylo jisté, tyto narozeniny budou jiné, než ty předešlé.

Foto: v okolí lagun se zvedají vulkány do výšky až 6000 metrů 

Foto: mezi kameny se ukrývají viskače

Probudili jsme se v hotelu Los Flamencos, který stojí uprostřed pustiny a nabízí turistům velmi skromné ubytování. Poté, co jsme oškrábali led z oken, jsme však zjistili, v čem tento hotel převyšuje všechny ostatní. Je to jeho poloha, hotel totiž leží přímo u nádherné laguny, která je domovem plameňáků, jež patří mezi typické obyvatele Altiplana. Ráno bývá ještě dost velká zima, teploty v noci totiž běžně klesají hluboko pod nulu, zatímco přes den mohou vystoupat až na příjemných 20 stupňů i více. Altiplano je tak jedním z míst, kde dochází k největším teplotním rozdílům mezi dnem a nocí na světě. Oblékáme tedy termoprádlo, nasazujeme čepice a rukavice a po snídani se vydáváme na pěší procházku okolo laguny a kocháme se pohledem na plameňáky, které jsme doposud viděli jen v zoologické zahradě. 

Foto: laguny brázdí kolonie plameňáků

Obloha byla jako vymetená a tak nás sluneční paprsky pomalu začaly ohřívat. Asi po půl hodině jsme došli ke druhé laguně s názvem Laguna Hedionda (4125 m), kterou rovněž brázdily tisíce dlouhých štíhlých noh plameňáků. Tam už nás dostihly naše pronajaté terénní Toyoty a vydali jsme se po prašné hlinité cestě skrz rozlehlou planinu, která byla ze všech stran obklopena krásnými pohořími, jež vynikaly nezvyklými barvami. Tmavomodrá obloha bez jediného mráčku s nimi krásně kontrastovala. Ve výšce 4700 metrů nad mořem jsme vystoupili z auta, abychom se pokochali pohledem na pohoří Cerro de los Siete Colores, které leží na hranici s Argentinou. Pohoří se nazývá „Hora sedmi barev“ a toto pojmenování je opravdu výstižné. Kopce hrají mnoha barevnými odstíny, od oranžové, přes okrovou, hnědou až k béžové. Způsobuje to barevný andezit, což je vyvřelá hornina. 

Foto: Cerro de los Siete Colores - Pohoří sedmi barev

Vzhledem k nulovému značení cest jsme často žasli nad tím, podle čeho se naši řidiči orientují a také jsme obdivovali jejich řidičské schopnosti. I když to vypadá, že řízení auta na planině nemůže být nijak obtížné, opak je pravdou – nástrahou jsou výmoly, příliš vyjeté koleje, bahno i slepé cesty, které nikam nevedou. Snadno se dá s autem zapadnout, a když si uvědomíte, že jste mimo jakoukoliv civilizaci, není to nic příjemného. Přes poušť Siloli na nejjižnějším cípu Bolívie se tak díky zkušenému řidiči bezpečně dostáváme k jednomu z nejfotografovanějších objektů na Altiplanu a tím je Árbol de Piedra, tedy Kamenný strom.

Foto: Árbol de Piedra vymodelovaný větrem a pískem

Měli jsme štěstí, že jsme se zde ocitli zrovna v době, kdy zde nebyla jiná auta s turisty a tak jsme měli celý tento jedinečný skalní útvar jen pro sebe. Skála skutečně vypadá jako zkamenělý strom, ve skutečnosti však vznikl větrnou erozí. Písek je silným větrem unášen krajinou Altiplana a ten pak doslova vybrousí do kamene tento charakteristický kmen. Přestože je takovýchto kamenných stromů na Altiplanu několik, Árbol de Piedra je nejfotogeničtější a proto sem každý den míří zástupy turistů. Ještě vloni byl údajně útvar obehnán nevzhledným plotem, aby nedocházelo k jeho poškozování turisty, ale letos se kolem něj už naštěstí žádný nenacházel a tak jsme mohli udělat krásné fotky. Pobavilo mě, jak u této přírodní atraktivity vyřešili toalety – stačilo před dva velké kameny zapíchnout do písku ceduli s označením WC, menší kámen sloužil jako zástěna pro dámy, větší pro pány. Jak jednoduché…

Foto: opravdu nevšední řešení toalet na Altiplanu

Další zastávkou byla návštěva Laguny Colorada, jedné z nejkrásnějších lagun v této oblasti. Vzhledem k tomu, že spadá pod Národní přírodní rezervaci andské fauny Eduarda Avaroy (Reserva Nacional de Fauna Andina Eduardo Avaroa), je třeba nejdříve zastavit u plechové boudy, kde sedí přísný hlídač a zaplatit vstupné. Rezervace založená roku 1973 nese jméno po generálu Eduardu Avaroovi, který se stal hrdinou v bojích za nezávislost Bolívie na Španělsku. V roce 1981 se rezervace dočkala rozšíření na dnešní plochu 7147 km2. Po zaplacení jsme mohli nasednout opět do aut a vyrazit přímo k laguně. Při pohledu na Lagunu Colorada, která bývá díky své barvě často překládána jako „Červená laguna“, ale skutečný překlad je „Barevná laguna“, se vám až tají dech. Právě zde jsou k vidění ty nejúžasnější scenérie, které můžete v Bolívii spatřit. Toto vysokohorské jezero ležící ve výšce 4278 metrů nad mořem se rozkládá na ploše okolo 60 kilometrů čtverečních a jeho hloubka nedosahuje více jak 60 cm.

Foto: barevná paleta Laguny Colorada

Nejúchvatnější je pohled z výšky, sytě červená barva vody se stovkami plameňáků kontrastuje s modrou oblohou, zelenými trsy trávy na pobřeží a hradbou vysokých hnědých hor na obzoru. Své neobvyklé zbarvení získává voda působením mikroorganismů, které v ní žijí. Nejrůznější plankton, minerály, soli a řasy rodu Dunaliella salina vodu zabarvují a odstíny červené barvy se mění v závislosti na dopadu slunečních paprsků. Nejkrásnější pohled se návštěvníkovi naskytne v odpoledních hodinách během větrného dne. Vítr totiž způsobuje vlnění, čímž na hladině dochází k větší oxidaci a voda je tak doslova rudá. Vlastnosti vody mají vliv i na zabarvení plameňáků, kteří z vody pojídají drobné korýše a tím se jednotlivé prvky dostávají až do jejich těla. V této oblasti se vyskytují tři druhy plameňáků a to plameňák andský, který je největší, plameňák chilský a vzácný plameňák Jamesův. Na břehu Laguny Colorada nám řidiči připravili oběd a tak jsme se při jídle mohli kochat veškerou tou krásou, kterou nám příroda připravila. Oběd jsme nakonec všichni zhltali, protože začal foukat silný vítr a posezení na studených kamenech tak rázem nebylo zrovna nejpříjemnější.

Foto: gejzíry Sol de Maňana 

Foto: z nitra země vyvěrá vařící voda i bahno

Kromě růžovobílých plameňáků se na Altiplanu můžete setkat ještě s dalšími ptačími druhy, jako je dijuka rezavohřbetá, datel velehorský či písečníci. I když by se mohlo zdát, že v této vyprahlé a nehostinné krajině nemůže nic žít, mají zde i savci své zastoupení. V oblastech, kde je alespoň trocha vegetace, jsou běžným jevem stáda lam krotkých a lam alpak, které zde však nežijí divoce, ale jsou domestikované a patří domorodcům žijícím v některé ze zdejších velmi prostých vesniček. Divoce žijícím druhem lamy na Altiplanu je chráněná vikuňa, kterou rozeznáte podle menšího vzrůstu, malé hlavy a dlouhého tenkého krku. Není tolik osrstěná jako lama alpaka, má jen krátkou srst zlatohnědé barvy. Tato zvířata jsou velmi plachá a tak je často zahlédnete jen na dálku. Stejně tak výjimečně se vám podaří zahlédnout místní lišku či psa horského, kteří jsou typickými obyvateli Altiplana. Na skalnatých a kamenitých místech naopak není problém spatřit hopsající činčily horské, kterým se zde říká viskače. 

Foto: poušť Salvadora Dalího

Od Laguny Colorada jsme se vydali k další velmi známé vodní ploše, kterou byla Laguna Verde, tedy Zelená laguna. Cestou jsme se mohli pokochat pohledem na další zvláštnost tohoto kraje, kterou je Desierto de Salvador Dalí, tedy poušť Salvadora Dalího. Na suché štěrkové stráni jsou rozesety ostře tvarované skály známé jako Rocas de Dalí. Osamoceně stojící skalní věže působí dojmem, jako by je zde někdo položil úmyslně, ale jsou jen výsledkem erozní činnosti. Tato surrealistická krajina se tak stala předlohou pro některé z Dalího obrazů a proto dnes celá oblast nese jeho jméno. Lagun jako je Laguna Verde se v oblasti Altiplana nachází opravdu mnoho a vždy jsou pojmenovány podle barvy, která je pro ně typická. Za konkrétní barvu vždy mohou vyluhované minerály, které ve vodě převažují. Zelená laguna je však údajně jedinečná v tom, že se její barva během dne mění ze zelené na modrou a zpět. Za její barvu údajně může vysoká koncentrace arsenu. Voda je tak silně toxická. Nad Lagunou Verde se navíc do výšky 5930 metrů tyčí dokonale pravidelný kužel vulkánu Licancabur, který leží na chilsko-bolívijské hranici a s ním sousedící vulkán Juriques vysoký 5704 metrů.

Foto: přírodní termální bazény Aguas Termales de Chalviri

Sol de Maňana – Ranní slunce, takto poeticky se nazývá oblast tvořená gejzíry, fumarolami a bahenními jezírky, která je naší další zastávkou. Vzhledem k tomu, že se toto gejzírové pole nachází v nadmořské výšce téměř 5000 metrů, patří k nejvýše položeným na světě. Ze země zde stoupají oblaka páry, z hlubin vystřikují proudy horké vody a pozorovat můžete i bublající bahenní jezírka. To vše je dozvukem dávné vulkanické činnosti a je doprovázeno silným zápachem síry, tedy zkažených vajíček. Zajímavé je na tomto přírodním divadle to, že zde není nijak omezen pohyb lidí. Každý se může k fumarolám a jezírkům přiblížit tolik, kolik je mu milé. Pouze cedule s lebkou a zkříženými hnáty upozorňují návštěvníky na to, že je lepší se držet v dostatečné vzdálenosti. Pohled na tuto téměř pekelnou krajinu je více než zajímavý a proto se vyplatí si zde udělat delší zastávku. Místní průvodci tvrdí, že nejkrásnější pohled na oblaka páry je za východu slunce, od toho byl také odvozen název Ranní slunce.

Foto: jednoduchá ubytovna poskytuje nocleh několika desítkám cestovatelů

Bublající jezírka byla naší poslední zastávkou, a přestože bylo teprve něco kolem páté, vydali jsme se na cestu vedoucí k našemu dalšímu nocležišti. Před šestou večerní už zašlo slunce a my jsme těsně se setměním dorazili do „hotelu“. Šlo o velmi jednoduchou ubytovnu pro cca 40 lidí, která vyrostla v blízkosti přírodních termálních bazénů Aguas Termales de Chalviri a poskytovala stroze vybavené pokoje a kuchyňku, kde bylo možné si připravit něco k snědku. Doufala jsem, že půjde nakoupit nějaké občerstvení, kterým bych mohla pohostit parťáky a alespoň zlehka s nimi oslavit mé narozeniny. Bohužel jsem se dozvěděla, že zásoby piva vybrala japonská výprava, která ubytovnu navštívila před námi. Tak jsme si přiťukli kokovým čajem a dumali nad tím, co budeme večer dělat. Byli jsme uprostřed pustiny, kde se teplota venku pohybovala opět pod bodem mrazu, a jediným rozumným řešením jak naložit s časem byl spánek. Jenomže bylo teprve 18 hodin a to člověk tak snadno neusne.

Foto: typická krajina bolívijského Altiplana

Termální bazény nacházející se asi 50 metrů od hotelu jsou velkým lákadlem a spousta aut s turisty u nich přes den zastavuje. Dostali jsme tedy nápad se jít před spaním pěkně vyhřát a smýt ze sebe všechen ten prach z cest. Jenomže vykoupat se ve venkovním termálním jezírku znamenalo, že se člověk musel v mrazech, které venku panovaly svléknout do plavek, což chtělo trochu odhodlání. Jakmile jste však vstoupili do bazénku, byl to naprosto úžasný pocit. Takové teplo mi nebylo už několik dní a tak jsem ve vodě zůstala tak dlouho, dokud se mi neudělaly na prstech varhánky. Při pohledu na temnou noční oblohu jsme se mohli z bazénu kochat hvězdami, které zde díky dokonalé tmě zářily tak, jako jsem ještě neviděla. Kromě Mléčné dráhy byl krásně vidět také Jižní kříž a nechyběl ani Velký vůz, který je zde však obrácený vzhůru nohama. Byl to úžasný zážitek, ležet v horké vodě uprostřed mrznoucího Altiplana v nadmořské výšce 4400 metrů a koukat na hvězdnou oblohu – nakonec jsem přeci jen dostala narozeninový dárek a celý den tak byl výjimečný a nezapomenutelný.

Foto: plameňáci pod vulkánem Juriques

Poté, co jsme se dostatečně vyhřáli a nabažili se jižní oblohy, museli jsme se vrátit do kruté reality. Dostat se do vody nebyl až takový problém, horší bylo, když člověk začal uvažovat nad tím, jak poleze ven. Přece jenom, když jste mokří, je vám zima dvojnásobná. Byla to tedy akce kulový blesk, kdy jsme se během vteřiny osušili, oblékli a přeběhli do relativního tepla ubytovny. Nešťastníci, co si nechali u bazénku navlhlý ručník nebo plavky, je mohli oklepávat o schody, věci byly zmrzlé na kost. Na pokoji jsme se honem zavrtali do spacáků a snažili se zahřát. Pokoje to byly opravdu jednoduché, určené vždy pro několik lidí a dokonce v nich chyběla okna, asi z důvodu lepšího udržení tepla. Na spaní na kamenných palandách už jsme si zvykli, větším šokem pro nás bylo zjištění, že na celou ubytovnu připadá pouze jedna jediná toaleta, jejíž stav skutečně odpovídal jejímu zatížení. Všichni jsme se hrozili rána, jak budeme zmateně pobíhat kolem ubytovny a hledat na planině místo, kam se schovat. 

Foto: některé části Altiplana poskytují lamám dostatek potravy

Tak se také stalo, někteří z nás ráno podnikli opravdu dlouhé objevné cesty vysoko do svahů, jiní se modlili, ať už se vydáme na cestu, kde budeme zase sami. V tu dobu jsme teprve pochopili význam improvizovaných toalet, které byly u Árbol de Piedra. Naštěstí netrvalo dlouho a už jsme si to v Toyotách pelášili dále prašným Altiplanem. Zastavili jsme se u Valle de las Rocas, tedy Údolí skal, což je oblast posetá roztodivnými skalními útvary, kam jen oko dohlédne. K vidění byly skály připomínající trůny, různá zvířata i zajímavé skalní bloky, do nichž vítr vyvrtal během tisíce let široké kulaté otvory. Tady mohl člověk nechat pracovat svou fantazii a snad každá skála mu něco připomínala. 

Foto: údolí Valle de las Rocas je plné rozmanitých skalních útvarů

Nasedli jsme znovu do auta, abychom se pomalu začali přesouvat zpět do městečka Uyuni, kde naše altiplanské dobrodružství začalo. Daleko jsme však nedojeli. Jednomu z našich aut se začalo dýmit od předního kola. První domněnkou byla závada na brzdách, ale řidiči nakonec odbornou expertízou rozložení kola téměř na součástky zjistili, že jde o poškozené ložisko a takovou závadu není možné opravit na místě bez potřebného nářadí. Domluvili jsme se tedy s nimi, že se prozatím vydáme na cestu pěšky a oni zatím seženou nějakého kolegu, který nás vyzvedne autem. Asi 2 hodiny jsme se toulali po širém Altiplanu, došli jsme opěr k Laguně Colorada a sledovali brodící se plameňáky. Nakonec nás přijel vyzvednout pouze jeden džíp a bylo nutné se do něj na část cesty naskládat v devíti lidech. Po cestě jsme se zastavili na oběd v  městečku San Cristóbal, kde žijí převážně hornické rodiny, jejichž otcové pracují v nedalekém dole na těžbu boraxu. Tam se k nám připojilo náhradní auto a my jsme mohli pohodlně pokračovat dál.

Foto: některé skály dávají prostor naší fantazii

Jakmile jsme se nacházeli asi 16 km před Uyuni, dostali řidiči zprávu, že je u města v obou směrech blokáda silnice. Stávkující zatarasili most vedoucí do města a tak nebylo možné se blokádě nijak vyhnout. Asi po hodině a půl čekání v koloně jsme to vzdali. Nakonec jsme museli z aut vystoupit, nasadit na záda těžké krosny a vydat se do Uyuni pěšky. Poté, co jsme přešli inkriminovaný most se nám naštěstí podařilo chytit taxíka, do kterého jsme se opět v devíti lidech naskládali nám už zcela běžným způsobem. Taxikář nás nakonec vyklopil na autobusovém nádraží, kde nám asi za hodinku jel spoj do La Pazu. Byla to taková sladká tečka za naším putováním po bolívijském Salaru de Uyuni a Altiplanu. V Bolívii zkrátka o překvapení nejrůznějšího charakteru nikdy není nouze.

- jap - 

Další cestopisy z Bolívie a Peru:
Cuzco – pupek světa z jiného úhlu pohledu
Za tancem do Urubamby, aneb jak se Peruánci baví
Isla del Sol – ostrov, kde se zrodilo slunce
Sacsayhuaman – duchovní centrum Inků
Pisac – menší brácha Machu Picchu
Salar de Uyuni – cesta až na kraj světa
Peruánská kuchyně – je libo morčecí stehýnko?
El Choro trek – kde žijí neviditelní koně
Maras, Moray a Salineras – opomíjený peruánský trojúhelník
Pohodu v Coroicu vystřídaly chvíle hrůzy na Cestě smrti
Do Chinchera za nákupy i gurmánskými zážitky

Článek byl zobrazen 11 599 krát.