Isla del Sol – ostrov, kde se zrodilo slunce

Isla del Sol – ostrov, kde se zrodilo slunce

Isla del Sol – Ostrov slunce je jedním z mnoha ostrůvků nacházejících se na jezeře Titicaca, konkrétně v jeho bolívijské části. Nejde však o jen tak ledajaký ostrov, je opředen mnohými pověstmi a legendami a uctíván jako místo, kde se narodilo samo slunce. Chceme se tedy na vlastní oči přesvědčit, jaké poklady toto bájné rodiště ukrývá.

Do Puna, největšího peruánského přístavního města na jezeře Titicaca (3810 m. n. m.), přijíždíme kolem půl šesté ráno. Jelikož nám další autobus do Copacabany jede až za dvě hodiny, děláme si procházku po ne zrovna atraktivním pobřeží a přístavu. Náš první kontakt s jezerem je tak docela zklamáním a jen doufáme, že všechna ta špína a zápach je jen punskou „specialitou“. Naštěstí, jak se později ukázalo, opravdu byla. Autobus nás nejprve dováží na peruánsko-bolívijskou hranici, kde je potřeba projít kolotočem formalit a také přetočit hodinky o hodinu napřed. Odtud to je již kousíček do Copacabany – ano, i Bolívie má svou Copacabanu, ale tady nejde jen o pláž jako v brazilském Riu, ale o živé přístavní městečko, které je výchozím bodem pro plavby na jezero Titicaca, tedy jeho bolivijskou část.

Foto: pohled na jezero Titicaca z Isla del Sol

Copacabanu údajně založil incký vládce Tupac Yupanqui pro četné poutníky směřující do místní svatyně, kde se vykonávaly lidské oběti. O této krvavé minulosti však dnes již většina turistů nemá ani ponětí. V 16. století se Copacabana proslavila několika zázračnými uzdraveními a tak se zde začala budovat katedrála. Dokončena však byla až za dlouhých 200 let, tedy v roce 1800 a je zasvěcena Panně Marii hromničné - Virgen de la Candelaria. Kromě tohoto svatostánku patří mezi hlavní turistické atrakce také vrch s Křížovou cestou, odkud se naskýtá krásný výhled na celé jezero. Žádné další významné památky v Copacabaně nenajdete, jakékoliv pozůstatky historie dnes přebíjí stánky s tradičními suvenýry, hotely nejrůznějších kategorií, nóbl restaurace a čilý turistický ruch. Původně se městečko jmenovalo Copacahuana, což v jazyce Aymarů znamená „Výhled na jezero“. 

Foto: nejvyšší bod ostrova Isla del Sol s rozhlednou ve výšce 4030 m. n. m.

Okolo půl druhé nasedáme na menší motorovou loď a vyplouváme směrem na ostrov Isla del Sol. Hladina jezera je klidná a cesta rychle ubíhá. Asi po hodině plavby naše loď zastavuje u ostrova, ale mimo hlavní přístaviště, kde vystupuje pouze naše devítičlenná skupinka. Od mola vedla strmá stezka do kopce. S plně naloženými batohy nás čeká asi 150 metrové převýšení. Ve výšce okolo 4000 metrů to není žádný med a tak mnozí i při častých zastávkách málem vyplivují plíce. 

Isla del Sol je dosti hornatý a skalnatý ostrov a při pohledu z jezera se zdá být úplně pustý, bez vegetace. Při bližším prozkoumání však zjišťujeme, že jeho svahy jsou porostlé nažloutlými trsy trávy a v blízkosti pobřeží se rozkládají obdělávaná políčka. Na Isla del Sol chybí jakákoliv infrastruktura, nepotkáte zde auto, motorku ani jiný dopravní prostředek a tak si můžete užívat božský klid. Když už jsme u těch bohů, Isla del Sol je považován nejen za rodiště slunce, ale také boha Virakochy a prvního inckého vládce Manco Capaca. Bolivijci ostrov proto chovají ve velké úctě. Dnes je domovem pro cca 5000 obyvatel, jejichž zdrojem obživy je zemědělství, rybolov a v posledních letech také neustále se rozvíjející turistický ruch. Místní poskytují turistům ubytování, které se dá sehnat za velmi příjemných 25 boliviánů (75 Kč) na noc, se snídaní pak za 40 boliviánů (120 Kč), nebo provozují restaurace. Také se zabývají prodejem rukodělných výrobků, které jsou v porovnání s Peru opravdu levné. Ručně pletené rukavice pořídíte při smlouvání i za 40 korun. 

Foto: vesnička Yumani na jihu ostrova

Ubytováváme se u příjemné paní, která se představila jako Juana (Chuana). Provozuje velmi hezký a útulný penzion nedaleko vesnice Yumani na jihu ostrova. Z pokoje máme nádherný výhled na jezero Titicaca rozkládající se hluboko pod námi a okolní vysoké hory. Se západem slunce se ještě vydáváme na nejvyšší bod ostrova (4030 m. n. m.), kde stojí zajímavá rozhledna a kocháme se pohledem na zasněžené vrcholky Cordillery Real (Královská Kordiléra). Pokud jde člověk někam takhle na večer, nesmí si zapomenout přibalit teplé oblečení a to i přesto, že se teplota prozatím pohybuje okolo 25 stupňů. Jakmile se slunce schová za obzor, začíná teplota prudce klesat a může se zastavit až nad bodem mrazu. Po zpáteční cestě už máme na sobě všichni rukavice, čepice a teplé bundy. Dalším nezbytným vybavením je čelovka, protože elektřina všude zkrátka není.

Foto: prodejkyně suvenýrů při západu slunce

Při procházce vesnicí se nestačíme divit, kolik se v ní nachází nových, nebo ještě nedostavěných domů. Nejde však o domky místních, ale o další a další penziony pro turisty, kterých každým rokem přibývá. Isla del Sol pravděpodobně zažívá velký turistický boom, místní restaurace lákají na pizzu i internet. Zvláštní pohled, když vedle toho stojí hliněné domky místních, před nimiž na zemi sedí bosé děti. Vracíme se tedy do našeho penzionu, který stojí naštěstí trochu stranou a kde si připadáme, jako by se zastavil čas. Po cestě ještě v místním krámku kupujeme něco na dobrou noc – červené víno za 30 boliviánů (90 Kč) a nutno dodat, že velmi chutné.

Foto: pobřeží jezera Titicaca na některých místech připomíná Středomoří

Ráno jsem si přivstala, abych stihla východ slunce nad jezerem Titicaca, a asi jsem pochopila, proč je ostrov považován za jeho rodiště. Je úžasné sledovat, jak obloha mění barvy a střídají se na ní všechny možné odstíny fialové, červené a oranžové a jak se sluneční paprsky pomalu derou zpoza vysokých hor. Slunce se tady opravdu rodí – každý den. Není se čemu divit, že to Inky tak fascinovalo. Ani já jsem si lepší začátek dne nemohla přát. Teď už zbývá se jen pořádně nasnídat a sbalit na celodenní výlet.

Čeká nás pěší túra skrz celý ostrov, který je údajně posetý asi 80 pozůstatky inckých stavení pocházejících z 15. století. Tak by byla škoda si alespoň některé z nich neprohlédnout. Nejen tyto památky, ale také nádherná krajina a příroda dělají z Isla del Sol stále vyhledávanější turistický cíl. Z Yumani se po jediném chodníku nazývaném Camino Norte – Sur (Severojižní cesta) vydáváme na celodenní pochod. Je krásně slunečno a tak se kocháme nádhernými výhledy na pobřeží, které je místy lemováno krásnými písečnými plážemi, na nichž se povalují vepři, jinde zase svěže zelenými políčky zemědělců. V dálce se zvedá Královská Kordiléra, která jezeru dělá dokonalou kulisu. Kopcovitá krajina se zajímavě proměňuje, travnaté louky střídají eukalyptové lesíky, terasy i oblasti bez vegetace. Občas scházíme ze stezky vedoucí po hlavním hřebeni na prašné cesty, abychom se dostali také k vodě, nebo si prohlédli osady, které ani nejsou na mapě.

Foto: jednoduše zásobený obchůdek na Isla del Sol

Zastavujeme se například u hliněného domku s dřevěnými sedačkami a přístřeškem, který funguje jako malý ostrovní bufet. Prodejce občerstvení si však musíte někde najít. Nakonec se nám to daří a tak si můžeme vybrat z pestré nabídky zboží – prodává sušenky, vodu a Coca-Colu. Ve vesnici Challapampa (Čajapampa), která je jedním z hlavních center ostrova (dokonce zde najdete i střední školu), si dáváme oběd - tradiční polévku z quinoi, obalovaného pstruha a rýži s hranolky. Challapampa se táhne podél pobřeží a je také významným přístavištěm, odkud je možné se vydat do ostatních ostrovních přístavů, nebo katamaránem na další bolívijské ostrovy na jezeře Titicaca.

Foto: rybáři na jezeře Titicaca, v dálce Cordillera Real

Po vydatné krmi vyrážíme dále, cesta vede nahoru a dolů a po celou dobu do nás praží ostré vysokohorské slunce. Bez opalovacího krému, slunečních brýlí a pokrývky hlavy by člověk neměl vůbec vycházet. Ač se to mnohdy vzhledem k venkovní teplotě nezdá, slunce pěkně pálí. Po pár kilometrech se ocitáme na samotném severním konci ostrova, tedy v cíli naší cesty, kde se před námi nejdříve objeví posvátný kámen Roca Sagrada, někdy zvaný též Mesa Ceremónica (Obřadní stůl). V minulosti údajně sloužil pro obětování lidí. Kolem něj se roztroušeno několik menších kamenů, které vypadají jako sedátka.

Foto: posvátný kámen Roca Sagrada

Naproti obřadního stolu se do výšky asi 5 metrů tyčí skála Titi Khar’ka, podle níž bylo dle legendy pojmenováno celé jezero Titicaca. Po kamenné cestě se následně dostáváme až k ruinám paláce Chinkana (Činkana), který bývá někdy přezdíván také El Laberinto. Kromě hlídače a vyběrače poplatků v jedné osobě tady nikdo není a tak si můžeme vychutnávat atmosféru místa úplně sami. Palác stojí ve svahu a je tvořen mnoha místnostmi, nádvořími a terasami. Spletité chodby bez stropu dávají jasně najevo, proč má palác přezdívku Labyrint. Hlavní a největší část, kterou se podařilo dochovat, se nazývá Palacio del Inca, tedy Inkův palác. Další zajímavé ruiny se údajně nachází ještě na jihu ostrova. Jde například o ruiny Pilko Kaina, které se však svou rozlohou a stavem v jakém se dochovaly, nedají s Chinkanou srovnávat.

Foto: pláž v zálivu Sabacera

Z pozůstatků paláce se nabízí krásný výhled na záliv Sabacera a pobřeží lemované bělostnou písečnou pláží, která vypadá, jako by patřila spíše někam do Karibiku. Tyrkysová voda jezera připomíná tropické moře. Nemůžeme odolat a od paláce sestupujeme až k pobřeží, abychom smočili alespoň nohy. Teplota jezera Titicaca se stabilně pohybuje okolo 15-16 stupňů, přesto (s výjimkou mě) nikdo neváhá a už se všichni cachtají ve studené, ale krásně čisté vodě. Je pravda, že jindy už asi nebudu mít příležitost si zaplavat téměř ve 4000 metrech nad mořem v jezeře Titicaca, ale já do té ledovky prostě nevlezu! 

Foto: ruiny paláce Chinkana

Od pláže je pak třeba vystoupat zase na hřeben, takže po ledovém osvěžení brzy není ani památky. Šplháme se zpátky až na samotný vršek ostrova, kde se napojujeme na hlavní stezku, která vede po druhé straně ostrova a dovede nás zpět do Yumani. Cestou narážíme na několik „mýtných“ kamenných bran, které jako by označovaly, že vstupujeme do jiného regionu či kraje a pro nás to neznamená nic jiného než další poplatky. U brány sedí stařík nebo babička a chtějí po vás třeba 5 boliviánů, jinde 10 a někde dokonce 15 (1 BOB = 3 Kč). Asi podle toho, jak se jim zrovna líbíte. Nejhorší je, že vybírají peníze vlastně za nic, jen za to, že vás nechají projít ostrovem a vrátit se zpátky domů. V duchu si mumláme něco o vyděračích a pokračujeme dál. Krajina je už spíše sušší a kromě travin jsou vidět také kaktusy. Vzhledem k tomu, že jdeme stále po hřebeni, naskýtají se opět jedinečné výhledy na nekonečné jezero a další ostrovy v něm. 

Foto: ve vodách v okolí Isla del Sol je roztroušeno množství dalších ostrůvků

Po pár hodinách chůze se pomalu přibližujeme do vesnice, odkud jsme vyšli a jelikož jsme trochu sešli z cesty, musíme procházet i soukromými zahradami. Na pokoj se vracíme až se západem slunce. Byl to příjemný výlet, který nebyl ani tak náročný svou délkou, jako byl spíše dobrým tréninkem na plíce Středoevropana. V takovéto nadmořské výšce je třeba chodit velmi pomalu a žádné stoupání neuspěchat. U Juany si dáváme dobrou večeři a nesmí chybět čaj z koky, který odstraní případný bolehlav z nadmořské výšky, které tady říkají „soroche“ (soroče). 

Foto: zemědělci se o svá políčka pečlivě starají

Další den ráno opět balíme batohy, tentokrát už se všemi věcmi a vydáváme se jak jinak než pěšky do hlavního přístaviště. Sestupujeme dolů po dlouhých schodech Escalera del Inca a litujeme všechny cizince, kteří zrovna vystoupili z lodě a musí si je vyšlápnout nahoru. Okolo půl jedenácté nám má jet loď, ale ukazuje se, že už teď je značně přetížená a tak se odmítáme nalodit. Vidina nedobrovolné koupele ve vodách jezera a zdravý rozum nám to nedovolil. Nevadí, však pojede další. Nečekáme ani pět minut a přiběhne za námi nějaký pán a nabízí nám, že nás odveze svou lodí. S radostí přijímáme, nastupujeme do téměř prázdné lodi a vyrážíme zpět do Copacabany. S jezerem Titicaca se však ještě úplně neloučíme…

- jap -

Další články z cesty po Peru a Bolívii:
Sacsayhuaman – duchovní centrum Inků
Pisac – menší brácha Machu Picchu
Salar de Uyuni – cesta až na kraj světa
Peruánská kuchyně – je libo morčecí stehýnko?
El Choro trek – kde žijí neviditelní koně
Maras, Moray a Salineras – opomíjený peruánský trojúhelník
Pohodu v Coroicu vystřídaly chvíle hrůzy na Cestě smrti
Do Chinchera za nákupy i gurmánskými zážitky

Článek byl zobrazen 11 589 krát.